Hraní je činnost veselá a zábavná. Tedy, mělo by tomu tak být. Proto nevím, zda se dá ještě vůbec například hokeji říkat hra. Už jej nesleduji, ale když jsem vídával zcela běžně, jak do sebe dva hráči, nebo více mydlí pěstmi a rozhodčí to jen sledují, tak to jako zábava nevypadá. Netuším nakolik lze ještě nazvat olympijské hry hrami. Stačí si přečíst co musí obětovat hráči, kteří chtějí vyhrát. Proč hráči? No, přece, název zní olympijské hry, tak hráči. My se však nebudeme přít, ale podíváme se na hry z té veselé stránky. Tak jak to má být, protože hra má především bavit. Hrát z přinucení není moc dobré, protože to pak kazí ten člověk hru ostatním.

Takže když se sejde parta dětí a začnou hrát, mělo by u toho být především veselo. A totéž platí pro dospělé, třeba u karet. Ty jsou asi nejrozšířenější hrou po celém světě. Pravda, všude jsou jiná pravidla pro jednotlivé hry, ale karty jako takové zůstávají stále stejné. Pokud ovšem nejde o nějaké speciální, třeba o kvarteta nebo pexesa. Klasické karty vznikly už strašně dávno. Kde a kdy se přesně neví. Prameny se různí. První zmínka je o Číně a kartách dominových, takže zda jsou to karty klasické, které máme na mysli, to nevím.  

Mohlo to být prý i v Persii, nebo snad i v Japonsku. Nemá smysl pro nás, abychom to složitě zjišťovali. My si však můžeme mezi sebou říci, že první název Hakka pai pochází z Asie a prý to byl název jak pro karty, tak i pro peníze a je docela možné, že se s nimi, tedy s penězi, přímo také hrálo. Na klasických kartách pocházejících z Evropy si můžeme všimnout, že na nich je král, královna a kluk, kterým je míněn jako zástupce šlechty jako takové. U karet tarokových je mezi nimi ještě kaval, neboli jezdec. Ovšem tarokových karet je proto více než u klasické karetní hry, kde se hraje většinou s třiceti dvěma kartami.